Deníček

Talentovky, maturák a jiné..

10. února 2014 v 21:27 | L'Artiste
Ještě žiju! Od posledního článku sice nějaká doba uplynula, a to proto, že jsem měla na práci milion jiných věcí...

Chtěla bych dodat poslední slovo k talentovým zkouškám. Stalo se to, že mě nevzali. Obrečela jsem si to, ale už jsem v pohodě. Konkurence byla opravdu velká a oproti lidem z uměleckých škol, kteří fotografii 4 roky studovali, jsem byla se svojí obchodkou celkem dost znevýhodněná. Jsem strašně ráda, že jsem tuhle šanci vůbec dostala, protože jsem se seznámila se skvělými lidmi, poznala jsem úžasný prostředí umělecké školy, kam bych se jinam nedostala. Vážím si toho, že mě vybrali do 2. kola! Z přibližně 80 lidí jich vybrali 25 a já byla mezi nimi. Už i tohle je pro mě obrovský úspěch.

K dalším událostem - tenhle pátek, 7. února, jsem měla maturitní ples. Nemám ráda lidi, kteří tvrdí, že jejich maturák byl ten nejlepší z nejlepších, ale bohužel jsem se po pátku přidala k nim :D Ale mám to podložené! :D Většina lidí tvrdí, že to byl jeden z nejlepších maturáků, na kterých kdy byli. Měli jsme téma "Velký Gatsby", a k předtančení hudbu ze soundtracku. Strašně mě to celé bavilo, neměla jsem vůbec trému :) Opravdu to byl jeden z mých nejlepších večerů vůbec :) Bylo mi úplně jedno, že mi kadeřnice zkazila vlasy, že jsem zkazila pár kroků...měla jsem kolem sebe úžasné lidi a ti mě nabili energií, takže nějaké detaily vůbec nebyly podstatné.

Koho by zajímaly fotky, může se podívat :)
(já jsem ta v bílých šatech, druhá zprava)


Zážitky z talentových zkoušek

10. ledna 2014 v 21:48 | L'Artiste
Když jsem si podávala na konci listopadu přihlášku na Fakultu umění a designu, obor Užitá fotografie, v životě by mě nenapadlo, že bych tam kdy mohla studovat. Chtěla jsem si to vlastně jenom tak vyzkoušet, co by kdyby... Stalo se to, v co jsem ani nedoufala, a já jsem, na základě portfolia sestaveného ze svých fotografií, byla vybrána do užšího výběru uchazečů, a tak jsem měla možnost se zúčastnit praktické talentové zkoušky. Celkem se hlásilo 80 lidí, do druhého kola jich vybírali 30. Výsledky budu vědět až na konci ledna, ale i tak... Jsem za tuhle zkušenost neskutečně vděčná. Nikdy by mě nenapadlo, že by se mi mohlo něco takového povést.

Zkouška trvala celkem 4 dny - 1. den se odevzdávalo portfolio, 2. den už bylo oznámeno, kteří uchazeči postupují do druhého kola a zároveň se hned odpoledne plnily výtvarné úkoly. 3. a 4. den se vlastně celý den fotografovalo plus jsme absolvovali krátký pohovor.

Jako první úkol jsme dostali téma "nalezené a přenesené". Jednalo se o soubor šesti zátiší - část focená venku a část ve velmi improvizovaném ateliéru.

Da ještě jedna lahůdka - celou talentovou zkouškou nás provázelo děsivé slovní spojení - "digitální fotografie BEZ ÚPRAV"- Takhle se totiž poznají fotografové od montérů.



Vánoce, Vánoce odcházejí....

26. prosince 2013 v 17:08 | L'Artiste
Náročné. To je slovo, které dokonale vystihuje letošní Vánoce. Jsem strašně ráda, že to hlavní už je za mnou. Nemusím shánět dárky, nemusíme péct cukroví... prostě pohoda. Jsem divná, ale podle mě teď nastává ta nejlepší část Vánoc!

Nepotřebuje to víc keců, mrkněte na nějaké vánoční momentky.



Variace na obvyklé téma

12. prosince 2013 v 22:02 | L'Artiste
Psát úvahy o kráse je, jak se zdá, v poslední době velice populární. Stěžovat si (povětšinou oprávněně) na povrchní a nízké vnímání vzhledu okolím, je a vždy bylo aktuální téma. Ráda bych se s vámi podělila o svůj, trochu jiný, náhled na věc.

Na krásu se vždycky hledělo jako na něco vyššího. Něco, co lidi odtrhává od reality. Všichni umělci se zaměřují právě na ono pomyslné hledání ničím neurčeného krásna. Je tedy logické, že se podobně pohlíží i na hezké lidi - jako na něco, co se téměř neslučuje s běžným životem.

Říká se, že krása otevírá mnohé příležitosti, že krásní lidé (ženy pak obzvlášť) mají snadnější život. Nemyslím si to. Krása otevírá mnohé dveře, ale další také zavírá. Nikdo se nezamýšlí nad tím, že krásky se musejí setkávat s řadou předsudků, se kterými jde jen těžko bojovat. My holky, máme ve zvyku pohlížet na naše krásnější kolegyně buď jako na (v lepším případě) konkurentky, nebo (obvykleji) na mrchy. Pěknou holku, kolem které se motají chlapy, ihned odsoudíme jako něco "hloupého s hezkou tvářičkou", protože je to snažší a tolik to neuráží naše ego. Dotyčná slečna nemůže říct ani pumpička, nikdo by ji stejně ani neposlouchal. A tady se uplatňuje ono démonizované "soudíme ostatní podle vzhledu" v reverzní formě.

Takže co s tím? Holky, které jsou, podle vlastního mínění, ošklivé, si stěžují, že jsou přehlížené a mají těžký život; holky, které jsou, podle mínění ostatních, krásné, jsou odsuzovány okolím.

Další problém nastává, když se chtějí hezké holky seznamovat. Většina lidí tvrdí, že to mají snadné. Jenže to je úplný nesmysl! Kluci jsou v zásadě srabi a pěknou holku se bojí oslovit. Takže tu máme fenomén - mám strašně moc krásných, nezadaných kamarádek, a ještě více normálních, sympatických holek, které nejsou žádné miss universe, ale jsou už dlouho a šťastně zadané. So this is it. Krásky nakonec zůstanou samy.

A jak si v tomhle příměru stojím já? Je těžké hodnotit svůj vzhled, každý má se sebou problémy. Jediné, co můžu hodnotit, jsou reakce okolí na mou osobu. V zásadě se řadím do kategorie "předem odsouzených". Strašně moc lidí si o mně myslí, že jsem mrcha. A to prosím pouze na základě toho, jak vypadám. Dokonce i moje kamarádky tvrdí, že než mě poznaly, mysleli si, že jsem namyšlená barbie. A věřte mi, že mi trvalo velice dlouho jim tenhle názor vyvrátit a přesvědčit je, že jsem téměř naprostý opak. Jenže co s tím? Jako všechno, má i krása dvě stránky, které většinou nejsme schopni vnímat, když někoho soudíme.


Když se to vezme kolem a kolem, dostáváme se zase ke starému dobrému "nesuďte ostatní podle vzhledu, ale podle chování". Bohužel, jedno je spojeno s druhým. Každý člověk v nás vyvolává buď sympatie či antipatie, a to závisí to na mnoha faktorech. Fyzický vzhled je ale pouze jeden z nich. Měli bychom se naučit hledět za něj a snažit se poznat, co v člověku je a jednat s ním bez předsudků, které nám zkreslují úsudek.

And I guess that I just don't know

20. října 2013 v 15:53 | L'Artiste
Přemýšlela jsem. Vlastně přemýšlím pořád (nejde to totiž zastavit). Přemýšlela jsem a pochopila jsem, že vůbec nic nechápu. Nechápu svět, nechápu lidi a jejich chování, ale hlavně nechápu, proč to nejsem schopná pochopit. Většině lidí se to, jak se zdá, podařilo.

Pohybuji se ode zdi ke zdi, od jednoho extrému k druhému. Svůj život miluju i nenávidím zároveň. Potřebovala bych najít nějaký bod, kde se všechny tyhle extrémy protnou. V poslední době mi dělá problém se zastavit; pořád potřebuji něco dělat. Zároveň mám pocit, že mi něco utíká, utíká a já nemám šanci to kdy dohat.

Přijde mi, že jsem zaseklá na mrtvém bodě. Lidi, situace...vše se opakuje s téměř dokonalou přesností. Žiju v neustálém déja vu. Až na to, že je skutečné a hmatatelné. Dokonce se dokola objevují ty stejné problémy. Optimisticky si alespoň opakuji, že vím, z jakého zdroje ony problémy vycházejí. Bohužel tímto univerzálním pachatelem je moje povaha. Pesimisticky si uvědomuji, že se svojí povahou opravdu nic dělat nemůžu.

A konečně - připadám si strašně sama. Sama, obklopená spoustou lidí. Zvláštní pocit. Sedím, poslouchám, vnímám, dokonce s ostatními i mluvím, ale ve skutečnosti jsem někde jinde. Zajímalo by mě kde. Paradoxní je, že jsem sama se sebou nedávno uzavřela úmluvu - žádný chlapy = žádný problémy. Takže to, co cítím je samota ve své esenciální podobě. Téměř bezdůvodná, ale o to silnější.


Umění prohry

9. července 2013 v 22:19 | L'Artiste
Světe div se. Já, tvrdohlavá a nepoučitelná, jsem došla k určitému druhu "duchovní osvěty", která se mi prohnala hlavou přesně před dvěma dny. Výsledek je naprosto ohromující. Tedy alespoň pro mě - okolí si, nepřekvapivě, změny v mém duševním rozpoložení nevšimlo.

Mám chuť to vykřičet do světa - já, JÁ jsem mu byla schopná odpustit. Odpustila jsem mu, že si vybral jinou. Že mi to ani nebyl schopný pořádně oznámit do očí, i když se od začátku stavěl do role zásadově upřímného člověka.

"Zůstaneme kamarádi" fungovalo dokud jsem se nedozvěděla pravdu. Pravdu, že tam celou dobu byla jiná. Od té doby jsem nemyslela na nic jiného, než aby trpěl. Aby ho ona pustila k vodě tak, jako on nechal mě. Bez vysvětlení. Domysli si sama. Ono "zůstaneme kamarádi" je vlastně celkem nesmysl, a vyžaduje nejméně od jednoho velmi rozvinutou formu sebezapření, které já nejsem od přírody schopná. Abychom mohli "zůstat kamarádi", museli bychom jimi před tím vším být.

Ale co se nestalo? Pokud bych chtěla být hodně patetická, mohla bych to označit za "zázrak". Zázrak, protože já, která vykazuji určité neměnné vzorce chování, jsem si byla schopna přiznat prohru díky jedinné větě, kterou pronesla kamarádka - "Hele, on zase není tak špatnej. Vlastně se mi zdá jako hodnej člověk." Dobře, to byly věty dvě. Měly na mě okamžitý účinek. Ať už se stalo cokoli, ať už jsme to on nebo já jakkoli nezvládli, nechtěli jsme si navzájem ublížit. A já jsem to věděla už dlouho před tím, než mi to touto asociací kamarádka připomněla. Pokud jsem se předtím zapřísáhla (a dodržela jsem to s neobvyklou úspěšností), že kvůli tomu nebudu brečet, v tu chvíli si mi chtělo. Chtěla jsem si lehnout na postel a začít brečet, protože jsem se styděla za své chování. Za tu všechnu nenávist, kterou jsem předtím cítila. Připadala jsem si jako neuvěřitelná narcistická mrcha. Ale neudělala jsem to. Celá změna proběhla čistě niterní cestou. Nedokážu popsat jak moc osvobozující pocit to je. "Zůstaneme kamarádi" najednou dávalo větší smysl. Není větší síly, než když si uvědomíte vlastní nedostatky, a snažíte se je napravit. Je to neuvěřitelný hnací pohon, který vás téměř koňskou silou žene vpřed přímo k jejich odstranění.

Tohle všechno mi dalo jednu věc - prohrávat jsem uměla vždycky, to ano. Mám spousty špatných vlastností, ale soutěživost mezi ně opravdu nepatří. Vlastně jsem až chorobně letargická vůči jakýmkoli bojům. Pokud se mnou někdy někdo vyhrál cokoliv, ať už šlo o fyzický či duševní zápas, můžete si být téměř jisti, že ho to nestálo ani moc úsilí. Nejspíš jsem ho nechala vyhrát už na začátku. Naproti tomu věcí, kterou jsem neuměla nikdy, bylo odpouštět. Myslím tím doopravdy odpouštět, odpouštět a myslet to vážně. Tohle jsou dovednosti pro život naprosto nepostradatelné - umět prorát, přijmout prohru jako součást života, protože ve skutečnosti za život více krát prohrajeme než vyhrajeme. A následně vítězi odpustit a jeho výhru mu přát bez závisti a nenávisti, jak nám to velí temná zvířecí stránka naší osobnosti.

První týden prázdnin

7. července 2013 v 22:18 | L'Artiste
....poněkud nepřekvapivě utekl velice rychle. Vzniklo několik málo fotek o které se s vámi můžu podělit. V poslední době mám pocit, že to tu píšu pro sebe, ale co. Vlastně si za to můžu sama. Strašně jsem zanedbávala blog, protože jsem na focení neměla vůbec náladu.
Teď se to naštěstí otočilo k lepšímu... Tyhle prázdniny budou moje první s Nikonem, takže jsem z toho opravdu nadšená. Tahám ho úplně všude, vznikají hlavně momentky, které vám nejspíš nic neřeknou, ale snad se vám zalíbí alespoň náladou :)
Zatím toho opravdu moc nedělám... Odpočívám, čtu - zrovna teď Atentát od Amélie Nothombové a je to opravdu bomba! Jsem zatím na začátku, ale už teď mě to velmi zaujalo!


Nepravděpodobně šťastná

3. června 2013 v 18:55 | L'Artiste
Prší. Je červen a slunce se neukázalo už dlouhou dobu. Je zima. Ale já mám dobrou náladu. Vlastně jinak - jsem, navzdory všem vnějším okolnostem, šťastná.

Jak se to stalo? Někoho jsem poznala. Před dvěma týdny. A od té doby se můj život docela změnil. Nejsou to žádné radikální změny, spíše postupné vylepšování. Zajímavé je, že bych vlastně spokojená být neměla. Proto nadpis - připadám si, že ve svojí situaci snad ani spokojená být nemůžu. Vždycky jsem byla zvláštní, nemám ráda nudné a fádní věci. A taky neustále přitahuji problémy. Problémy, které se mě pak dlouhou dobu drží. Přístupem "I don't care" jsem se ale dostala k jedné zásadní pravdě. Proč bych měla stále něco řešit? Proč bych se měla stresovat? Život je vlastně docela sranda, když se jenom trochu budeme snažit.

Minulé dva týdny jsem žila tak trochu odtržená od reality. Ve svém světě. Bylo to strašně krásné, nemuset nic řešit, o nic a nikoho se nestarat.

Ach, jenom to počasí. Déšť mi nevadí. Vlastně se mi zdá i docela hezký. Ovšem v přiměřené míře.

Pokud se na to podíváte z jiného úhlu, můžete v dešti vidět i něco krásného. Kapky deště, které visí na listech - je to něco tak úžasně křehkého, nestálého. Fascinuje mě to.

Fotografové (i amatérští) mají vlastní svět, který mohou vidět jen oni skrz svůj foťák. Snažte se o to i vy, kteří nefotíte.
Vše totiž potom vypadá lépe.



P!nk day /10. květen 2013/

11. května 2013 v 11:53 | L'Artiste
Tento pátek byl pro mě den s velkým D. Den, na který jsem čekala 8 měsíců. Do Prahy přijela P!NK!!

Vstupenky jsem měla koupené spousty měsíců dopředu a tak jsem se těšila úplně maximálně. Jela jsem tam s kamarádkou, která je do p!nk úplně stejný blázen jako já. Obě jí posloucháme snad už od roku 2006, kdy vydala svoje čtvrté album I'm Not Dead. Tenhle koncert byl pro nás už druhý, takže jsme věděly, že na tenhle večer jenom tak nezapomeneme.
Do Prahy jsme přijeli s dvou hodinovým náskokem. Byly jsme tak nabuzený, že jsme dovnitř šly už na sedmou. Jako minulý rok jsem si koupila plakát (nejlevnější položku, co tam měli :D). Chvilku nám trvalo, než jsme pochopily, kde máme naše místa. Byl v tom trochu zmatek, protože chvilku po tom, co jsme si sedly nás vyhodila nějaká ženská, že jí sedíme na místě. Nakonec jsme my seděly správně a ona byla ve špatném sektoru :D

Chvilku po osmé se zhasla světla na pódium vystoupila předkapela - Churchill. Moc jsem se na ně těšila, protože jsem je poslouchala už dřív a jsou fakt dobrý. Poslechněte si například singl Change. Vystupovali jen chvilku - asi jen půl hodiny.

Pak následovala opravdu krátká přestavba pódia. Trvala asi do devíti. Publikum se mezitím zabavilo mexickou vlnou. Následně mezi sedící publikum vběhl klaun, který, jak se později ukázalo, byl součástí Pinčina koncertu. Byl to jakýsi průvodce a odhaloval nám "the truth about love" neboli pravdu o lásce. Klaun různě lezl po lidech a dělal blbosti. Přitom ho zabírala kamera a promítala na obrazovku. Vtipné bylo, že si vlezl za krk chlápkovi, který seděl přímo vedle mě, takže docela dlouhou chvíli jsem byla na té obrazovce taky já a viděla mě celá 02 aréna :D Nakonec klaun vylezl na pódium a pronesl jakousi "úvodní řeč". Pak už se objevila ONA. Vidět jí znovu po 3 letech byl zvláští pocit. Když jsem jí viděla poprvé v roce 2009, nemohla jsem uvěřit, že jí vidím "naživo". Že tak holka, kterou mám na plakátech na zdi v pokojíčku, stojí přede mnou a zpívá. Skutečně ona. Teď to bylo jiné. Budete se smát, ale přišlo mi, jako bych viděla starou známou.

Koncert začal písni Raise Your Glass. Pink opět dělala akrobatické kousky, zpívala hlavou dolů, zpívala v desetimetrové výšce bez jištění. Tedy vlastně jištění měla - pár svalovců, kteří ji drželi za nohy. Například pří písni Sober jsem měla problém udržet zavřenou pusu. Prostě mě nepřestává překvapovat. Jedinné, co mě mrzelo bylo, že nemohla předvést svůj hlas v celé kráse, protože byla nachlazená. Bohužel. V žádném případě to koncertu neubralo na jeho dokonalosti. Prostě měla "husky voice" jak sama vtipně podotkla. Po celou dobu komunikovala s publikem. Na pódium jí neustále přilétávali plyšáci. Hlavně žáby, které, jak je obecně známo, sbírá. Zavtipkovala - "It's like Christmas!". Fanoušci u pódia měli různé transparenty, podávali jí dopisy... Ona ochotně podávala ruce, podepisovala plakáty, Cd, dokonce někomu popřála "happy birthday!". V tu chvíli mi bylo líto, že nemám lístky k pódiu. Sice jsem měla skvělý výhled, ale připadala jsem si tak nějak izolovaná od toho nejzajímavějšího.

A celkový dojem? Nelituji jedinné koruny, kterou jsem utratila za lístek. Na tenhle koncert budu vzpomínat (stejně jako na ten minulý) strašně dlouho. A až bude další, rozhodně jedu znovu!


fotka: www.pink-forever.com
A co vy? Byli jste tam, nebo chtěli jste jít?

Girl behind the camera

30. dubna 2013 v 23:52 | L'Artiste
Je zvláštní jak člověk může procházet životem aniž by si ho kdokoliv všiml. Jak můžou lidé vyvolávat úplně jiné dojmy, než odpovídá jejich skutečné povaze. Ok, mluvím o sobě. Zase.

Jednoduše mi vadí, že nedokážu působit na ostatní mile, přívětivě. Hlavně na kluky. Mám v sobě zabudovaný nějaký "senzor", který je musí odpuzovat. Nemyslím fyzicky, ale povahově. Rozhodně. Vysílám nevědomky nepřátelské signály.
A taky jsem neviditelná. No řekněte, je normální, že si nevšimnete 175 cm vysoký holky s červenýma kudrnatýma vlasama na 10 cm vysokých podpatcích? Myslím, že je to technicky nemožné. Ale u mě to tak prakticky funguje.
Není to vždycky jenom špatné, někdy je výhoda, že se na mě chlapy zrovna nelepí. Ale někdy z toho mám fakt deprese. Všechny moje kamarádky mají opačný problém. A to mi zrovna moc nepomáhá.

Prostě jsem vždycky byla "ta za objektivem" a ne před ním. Přijde mi, že jsem všude spíše za pozorovatele, než konatele akce.

Posledních pár dnů bylo vážně zajímavých. Ve čtvrtek se u nás v Plzni konala již 5. Pechakucha Night. Pro ty, kdo neví, o co se jedná - Pechakucha night je koncept večera, během kterého se představují různí umělci a výtvarníci případně jiné zajímavé osobnosti v cca 7 minutových prezentacích. Všem Plzeňákům bych tuto akci vřele doporučovala :)
V pátek jsme měli "house party" s kamarádkama u mě doma a bylo to skvělý. Změna po sterreotypu diskoték, klubů a podobným. Byla jsem tam s lidma, které jsem skutečně chtěla vidět.
A dnes trochu netradiční Májka.... V čajovně s vodnicí a v mekáči s tunou hranolek. S fajn lidma je jedno, kde jste a co děláte, důležité je, že jsou s vámi.

Užijte si Svátek práce tím, že na práci/školu ani nepomyslíte :)

Pechakucha Night: (foceno na mobil)
Pro Plzeňáky - tentokrát se to konalo v bývalém kině Elektra. Ty lana, která vidíte drží izolaci, která přikrývá hlediště. Bylo možné sedět pouze na balkoně. Každopádně majitelé stále doufají, že kino jednou bude fungovat, protože skoro všechny změny je možné vrátit do původního stavu a kino může někdy v budoucnu znovu fungovat.


páteční ladies night



 
 

Reklama

Veškeré fotografie, grafika a texty jsou chráněny autorským právem!

Licence Creative Commons