Umění prohry

9. července 2013 v 22:19 | L'Artiste |  Deníček
Světe div se. Já, tvrdohlavá a nepoučitelná, jsem došla k určitému druhu "duchovní osvěty", která se mi prohnala hlavou přesně před dvěma dny. Výsledek je naprosto ohromující. Tedy alespoň pro mě - okolí si, nepřekvapivě, změny v mém duševním rozpoložení nevšimlo.

Mám chuť to vykřičet do světa - já, JÁ jsem mu byla schopná odpustit. Odpustila jsem mu, že si vybral jinou. Že mi to ani nebyl schopný pořádně oznámit do očí, i když se od začátku stavěl do role zásadově upřímného člověka.

"Zůstaneme kamarádi" fungovalo dokud jsem se nedozvěděla pravdu. Pravdu, že tam celou dobu byla jiná. Od té doby jsem nemyslela na nic jiného, než aby trpěl. Aby ho ona pustila k vodě tak, jako on nechal mě. Bez vysvětlení. Domysli si sama. Ono "zůstaneme kamarádi" je vlastně celkem nesmysl, a vyžaduje nejméně od jednoho velmi rozvinutou formu sebezapření, které já nejsem od přírody schopná. Abychom mohli "zůstat kamarádi", museli bychom jimi před tím vším být.

Ale co se nestalo? Pokud bych chtěla být hodně patetická, mohla bych to označit za "zázrak". Zázrak, protože já, která vykazuji určité neměnné vzorce chování, jsem si byla schopna přiznat prohru díky jedinné větě, kterou pronesla kamarádka - "Hele, on zase není tak špatnej. Vlastně se mi zdá jako hodnej člověk." Dobře, to byly věty dvě. Měly na mě okamžitý účinek. Ať už se stalo cokoli, ať už jsme to on nebo já jakkoli nezvládli, nechtěli jsme si navzájem ublížit. A já jsem to věděla už dlouho před tím, než mi to touto asociací kamarádka připomněla. Pokud jsem se předtím zapřísáhla (a dodržela jsem to s neobvyklou úspěšností), že kvůli tomu nebudu brečet, v tu chvíli si mi chtělo. Chtěla jsem si lehnout na postel a začít brečet, protože jsem se styděla za své chování. Za tu všechnu nenávist, kterou jsem předtím cítila. Připadala jsem si jako neuvěřitelná narcistická mrcha. Ale neudělala jsem to. Celá změna proběhla čistě niterní cestou. Nedokážu popsat jak moc osvobozující pocit to je. "Zůstaneme kamarádi" najednou dávalo větší smysl. Není větší síly, než když si uvědomíte vlastní nedostatky, a snažíte se je napravit. Je to neuvěřitelný hnací pohon, který vás téměř koňskou silou žene vpřed přímo k jejich odstranění.

Tohle všechno mi dalo jednu věc - prohrávat jsem uměla vždycky, to ano. Mám spousty špatných vlastností, ale soutěživost mezi ně opravdu nepatří. Vlastně jsem až chorobně letargická vůči jakýmkoli bojům. Pokud se mnou někdy někdo vyhrál cokoliv, ať už šlo o fyzický či duševní zápas, můžete si být téměř jisti, že ho to nestálo ani moc úsilí. Nejspíš jsem ho nechala vyhrát už na začátku. Naproti tomu věcí, kterou jsem neuměla nikdy, bylo odpouštět. Myslím tím doopravdy odpouštět, odpouštět a myslet to vážně. Tohle jsou dovednosti pro život naprosto nepostradatelné - umět prorát, přijmout prohru jako součást života, protože ve skutečnosti za život více krát prohrajeme než vyhrajeme. A následně vítězi odpustit a jeho výhru mu přát bez závisti a nenávisti, jak nám to velí temná zvířecí stránka naší osobnosti.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 gabink4 gabink4 | Web | 10. července 2013 v 9:41 | Reagovat

Píšeš neskutečně milým a skvělým způsobem. Odpouštění je fajn, ale já to zatím neumím. Respektive to vypadá, že ano, ale pravda je někde jinde ;) A ty jseš dost silná osobnost, když to dokážeš. :))*

2 es ef es ef | Web | 10. července 2013 v 15:12 | Reagovat

Krásně napsáno, a dokonce myslím že ti rozumím.

3 Lianna Ellusive Lianna Ellusive | Web | 10. července 2013 v 17:30 | Reagovat

Ego je mrška.. :-) Jinak si myslím, že je hloupost zabývat se někým, komu jsem vcelku putna... škoda energie. V každém případě jsi třída, žes' to zvládla.

4 kiki.mich kiki.mich | E-mail | Web | 12. července 2013 v 23:11 | Reagovat

Páni, čím víc toho o sobě napíšeš, tím víc si uvědomuji, jak moc toho mám s tebou společného. wow. rozumím ti a je jen dobře, že jsi se z toho dostala :)

5 Mavis E. Strix Mavis E. Strix | E-mail | Web | 15. července 2013 v 14:48 | Reagovat

Napred musím napísať, že sa ti podarilo stvoriť jeden úžasný článok, dokonca si dovolím tvrdiť, že najlepší, aký som mala behom celého tohto mesiaca možnosť čítať.

A aby som prešla aj k samotnému obsahu článku - osobne sa musím priznať, že som niečo také ešte nezažila, každopádne si viem predstaviť, aké ťažké to pre teba muselo byť. Je pochopiteľné, že si ho znenávidela, pretože je pravda, že spravil naozaj hnusnú vec. Každopádne, spravil čo spravil a od teba je viac ako ľudské a správne, že si mu odpustila.

Vraví sa, že keď človek odpustí človeku, neodpustí len jemu, ale aj sebe.

6 Leome Leome | Web | 18. července 2013 v 16:33 | Reagovat

Někdy je opravdu těžké odpustit... :/
Sama jsem ještě nikdy vážnou známost neměla, ale na kamarádkách mám už ozkoušené jaké to je, toužit po tom, abych se jim mohla omluvit.
Jsem arogantní a náfuka, a o to těžší je pro mě, abych nikomu odpouštěla...

7 elisabeth elisabeth | Web | 19. července 2013 v 15:36 | Reagovat

Ten článek jsem přečetla jedním dechem. Možná nevím úplně všechny detaily, o co jde, ale dokážu si představit, jak se cítíš. A moc ti k tomu gratuluju. Je málo pocitů lepších než ten, když si člověk najednou u vědomí, že se choval děsně a to, co ho trápilo, vlastně už nebolí. Najednou si člověk připadá tak sám sebou jako nikdy. Je to výborný pocit a nedávno jsem k němu dospěla také.. a vlastně to bylo také po rozchodu, i když mě to teda trvalo děsně dlouho.. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Veškeré fotografie, grafika a texty jsou chráněny autorským právem!

Licence Creative Commons