Červenec 2013

(Ne)tradiční dovolená

28. července 2013 v 10:48 | L'Artiste |  Cestování
Konečně doma. Po dvou týdnech - první týden jsme strávila v Krkonoších, pak následovala dvou denní pauza doma, a poté znovu odjezd - tentokrát do Rakouska.

Fotky z Krkonoš jsem stihla dodělat až teď. Už mě ani nepřekvapilo, že jsem nenafotila téměř žádné krajinky, výhledy a podobně. Prostě se tak nějak stalo, že nemám skoro ani žádné fotky přírody :D

Byli jsme ubytováni ve vesnici Temný Důl. Moje sarkastické a ironické já z toho bylo naprosto nadšené. Jedu se rekreovat do temného dolu. Kam jinam bych taky já měla jet, že jo :D Ale kupodivu to tam bylo docela zajímavé. Sever Čech je jiný než můj rodný západ. Bylo poučné to tam vidět.

Patřila k naší chatě a byla velmi ochotná pózovat, takže proč ji nevyfotit? :)



Umění prohry

9. července 2013 v 22:19 | L'Artiste |  Deníček
Světe div se. Já, tvrdohlavá a nepoučitelná, jsem došla k určitému druhu "duchovní osvěty", která se mi prohnala hlavou přesně před dvěma dny. Výsledek je naprosto ohromující. Tedy alespoň pro mě - okolí si, nepřekvapivě, změny v mém duševním rozpoložení nevšimlo.

Mám chuť to vykřičet do světa - já, JÁ jsem mu byla schopná odpustit. Odpustila jsem mu, že si vybral jinou. Že mi to ani nebyl schopný pořádně oznámit do očí, i když se od začátku stavěl do role zásadově upřímného člověka.

"Zůstaneme kamarádi" fungovalo dokud jsem se nedozvěděla pravdu. Pravdu, že tam celou dobu byla jiná. Od té doby jsem nemyslela na nic jiného, než aby trpěl. Aby ho ona pustila k vodě tak, jako on nechal mě. Bez vysvětlení. Domysli si sama. Ono "zůstaneme kamarádi" je vlastně celkem nesmysl, a vyžaduje nejméně od jednoho velmi rozvinutou formu sebezapření, které já nejsem od přírody schopná. Abychom mohli "zůstat kamarádi", museli bychom jimi před tím vším být.

Ale co se nestalo? Pokud bych chtěla být hodně patetická, mohla bych to označit za "zázrak". Zázrak, protože já, která vykazuji určité neměnné vzorce chování, jsem si byla schopna přiznat prohru díky jedinné větě, kterou pronesla kamarádka - "Hele, on zase není tak špatnej. Vlastně se mi zdá jako hodnej člověk." Dobře, to byly věty dvě. Měly na mě okamžitý účinek. Ať už se stalo cokoli, ať už jsme to on nebo já jakkoli nezvládli, nechtěli jsme si navzájem ublížit. A já jsem to věděla už dlouho před tím, než mi to touto asociací kamarádka připomněla. Pokud jsem se předtím zapřísáhla (a dodržela jsem to s neobvyklou úspěšností), že kvůli tomu nebudu brečet, v tu chvíli si mi chtělo. Chtěla jsem si lehnout na postel a začít brečet, protože jsem se styděla za své chování. Za tu všechnu nenávist, kterou jsem předtím cítila. Připadala jsem si jako neuvěřitelná narcistická mrcha. Ale neudělala jsem to. Celá změna proběhla čistě niterní cestou. Nedokážu popsat jak moc osvobozující pocit to je. "Zůstaneme kamarádi" najednou dávalo větší smysl. Není větší síly, než když si uvědomíte vlastní nedostatky, a snažíte se je napravit. Je to neuvěřitelný hnací pohon, který vás téměř koňskou silou žene vpřed přímo k jejich odstranění.

Tohle všechno mi dalo jednu věc - prohrávat jsem uměla vždycky, to ano. Mám spousty špatných vlastností, ale soutěživost mezi ně opravdu nepatří. Vlastně jsem až chorobně letargická vůči jakýmkoli bojům. Pokud se mnou někdy někdo vyhrál cokoliv, ať už šlo o fyzický či duševní zápas, můžete si být téměř jisti, že ho to nestálo ani moc úsilí. Nejspíš jsem ho nechala vyhrát už na začátku. Naproti tomu věcí, kterou jsem neuměla nikdy, bylo odpouštět. Myslím tím doopravdy odpouštět, odpouštět a myslet to vážně. Tohle jsou dovednosti pro život naprosto nepostradatelné - umět prorát, přijmout prohru jako součást života, protože ve skutečnosti za život více krát prohrajeme než vyhrajeme. A následně vítězi odpustit a jeho výhru mu přát bez závisti a nenávisti, jak nám to velí temná zvířecí stránka naší osobnosti.

První týden prázdnin

7. července 2013 v 22:18 | L'Artiste |  Deníček
....poněkud nepřekvapivě utekl velice rychle. Vzniklo několik málo fotek o které se s vámi můžu podělit. V poslední době mám pocit, že to tu píšu pro sebe, ale co. Vlastně si za to můžu sama. Strašně jsem zanedbávala blog, protože jsem na focení neměla vůbec náladu.
Teď se to naštěstí otočilo k lepšímu... Tyhle prázdniny budou moje první s Nikonem, takže jsem z toho opravdu nadšená. Tahám ho úplně všude, vznikají hlavně momentky, které vám nejspíš nic neřeknou, ale snad se vám zalíbí alespoň náladou :)
Zatím toho opravdu moc nedělám... Odpočívám, čtu - zrovna teď Atentát od Amélie Nothombové a je to opravdu bomba! Jsem zatím na začátku, ale už teď mě to velmi zaujalo!



Svatba

6. července 2013 v 21:19 | L'Artiste |  Lidé
Na konci června měl můj bratranec svatbu, takže jsem využila příležitosti a dokumentovala jsem. Řeknu vám, že být nenápadná s velkým foťákem je opravdu téměř nemožné. Všichni mi vyloženě utíkali ze záběru :D Přesto vzniklo opravdu hodně fotek (přesněji asi 250). Nebudu vám je sem dávat všechny, stejně by vám pohled na moje slavící příbuzenstvo nic neřekl, ale některé by vás mohly zaujmout i tak :)

Nejdříve jsme se shromáždili u nevěsty doma. Na téhle fotce můžete vidět mého bratra a jeho přítelkyni.



Love is in the air

3. července 2013 v 18:08 | L'Artiste |  Město
Tento objekt, jestli to tak jde nazvat, mě udivuje už několik měsíců. Přesněji od doby, kdy v těsné blízkosti mého bydliště začala probíhat stavba kulturního stánku alias divadla. Výhledově se na to těším, ale momentálně bych se nejraději přestěhovala. Z toho věčného bušení, mlácení, řezání a dalších libůstek mi téměř neustále třeští hlava. Začátek - 6:30 ráno - na prázdniny ideální čas, kdy vstávat. Jak taky jinak, že jo.

(ať žije obrazová kvalita blog.cz)

Ovšem tohle mě docela inspirovalo. Jak symbolické, že pomyslná láska visí spoutaná v řetězech. Ironie nad ironii. Možná vidím souvislosti tam, kde nejsou. Možná jsem příliš skeptická, ale takhle to prostě chodí. Láska je nefér. Pokud se, alespoň pro mě, někde nachází pomyslné vyobrazení lásky jako takové, rozhodně by vypadalo takhle. Industriálně a chladně.
....
Skeptikem se prostě člověk stává po špatných zkušenostech, co z toho. Doufám, že mě za tohle tvrzení neukamenujete, ale já si za ním stojím.
V tomto ohledu jsem opravdu nepoužitelná. Naprostý neromantik. Vlivem všeho....možná snad staršího bratra?....jsem na mužskou část populace opravdu (až příliš) ostrá. Nesnáším být roztomilá, přesto mi to spousty chlapů říká. "Ty jsi jako porcelánová panenka". Jenže pak se mnou taky tak zacházejí. Nesnáším se za to, jak vypadám. Většinu totiž zajímám jen a pouze kvůli tomu.

Ano, všechno tohle je ve mně schopna vyvolat jedna fotka. Příval myšlenek a pocitů. Jsem příliš dramatická a tragická, ale to už umělecké duše bývají.
Veškeré fotografie, grafika a texty jsou chráněny autorským právem!

Licence Creative Commons